„Mafia: The Old Country“ nás zavádí na Sicílii počátku 20. století, do doby, kdy Cosa Nostra teprve vznikala a ostrov byl prodchnut chudobou a krutostí. Vývojáři z Hangar 13 se tentokrát vzdali otevřeného světa třetího dílu a vrátili se ke kořenům série, s důrazem na příběh a hratelnost. Výsledek je hutná, filmová gangsterská drama, která okouzluje atmosférou a režií, ale neobejde se bez nedostatků. Vydal jsem se na cestu prašnými uličkami a olivovými háji Sicílie, abych pochopil, co dělá tento prequel výjimečným a proč je přes některé chyby tak těžké odložit ovladač.

Sicílie roku 1904 není turistickým rájem, ale místem kontrastů. Unreal Engine 5 vytváří svět, který je zároveň krásný a tíživý. Zlaté západy slunce halí vinice teplým světlem, ale úzké vesnické uličky a kouřící Etna na obzoru vyvolávají pocit neustálé hrozby. Detailnost prostředí ohromuje: otlučené dřevěné fasády tavern, prašné stezky s otisky koňských kopyt ožívají na obrazovce. Svět hry je však spíše kulisou než živým organismem. Láká svou krásou, ale nenabízí mnoho důvodů k průzkumu mimo hlavní trasy. Rozhodnutí vzdát se plnohodnotného otevřeného světa odpovídá lineárnímu příběhu, ale činí prostředí poněkud neživým. Pohybujete se na koni nebo v rozvrzaných automobilech od jednoho bodu k druhému, s možností tyto cesty přeskočit jedním tlačítkem. Přeskakovat je však nestojí za to: dialogy během cest často odhalují charaktery a dodávají kontext.

V centru příběhu stojí Enzo Favara, mladý horník, který pracuje v sirných dolech a sní o lepším životě. Dramatická událost ho donutí k útěku a dostane se pod křídla dona Torrisiho, chladnokrevného, ale rozvážného mafiánského bosse. Příběh Enza vypráví o jeho cestě od nikoho k vlivnému mafiánovi. Děj se rozvíjí pomalu, téměř lenivě, a věnuje čas seznámení s Enzem a jeho okolím. První hodiny připomínají zdlouhavý prolog: vybírání výpalného, kurýrní úkoly ponořují hráče do kruté reality zločineckého světa. Tato pomalost má své kouzlo, prohlubuje vztahy mezi postavami, ale může unavit ty, kdo čekají akci. Teprve po zhruba třetině kampaně, která trvá 12 až 15 hodin, příběh nabírá na obrátkách, přidává morální dilemata, zrady a romanci s Isabelou, dcerou dona, která přináší další drama. Příběh zůstává lineární bez možnosti volby, což posiluje filmovou atmosféru, ale snižuje znovuhratelnost. Příběh dokáže strhnout, i když se opírá o známá klišé gangsterských filmů a málokdy překvapí.

Postavy tvoří duši hry. Enzo nedosahuje charismatu Tommyho Angela z původní „Mafie“, ale postupně se rozvíjí, zejména díky interakcím s dalšími postavami. Luca, věrný mentor, a Cesare, arogantní donův synovec, dodávají příběhu hloubku. Každá postava má jasné motivace a jejich dialogy, často v sicilštině nebo italštině s českými titulky, působí autenticky. Isabela není jen romantickým objektem, její rozpor mezi povinností vůči rodině a city k Enzovi vytváří napětí. Postavy ovlivňují i hratelnost: jejich dialogy dávají misím kontext a jednoduchý systém reputace mírně mění vztahy.

Hratelnost staví na osvědčených mechanikách s několika novinkami. Boje kombinují přestřelky, boj zblízka a stealth. Systém krytí funguje, ale působí zastarale. Přestřelky s revolvery a brokovnicemi jsou působivé, ale umělá inteligence nepřátel zklamává: v utajeném režimu mají předvídatelné trasy a snadno se nechají rozptýlit hozenou mincí. Souboje s nožem jsou světlým momentem. V jedné scéně se Enzo střetne s protivníkem v opuštěné kapli, kde vítr sviští rozbitými okny. Pary a úskoky vyžadují přesnost, což vytváří napínavé okamžiky, i když ke konci se mohou opakovat. Režim instinktu, který umožňuje označit nepřátele a objekty, je užitečný pro plánování, ale není nový. Jednoduchý systém postupu s amulety a výhodami, odemykanými sbíráním sošek svatých, přidává prvky RPG, ale zůstává povrchní. Omezené zdroje, jako munice a lékárničky, činí boje taktickými, ale neustálé hledání zdrojů může být frustrující.

Příklad pohlcení hrou je mise, kdy Enzo proniká do nepřátelského sídla. Můžete se plížit zahradami, zneškodnit stráže přesným hodem nože nebo vyvolat chaos hodem olejové lampy. Volba mezi tichým a otevřeným přístupem těší, i když slabá umělá inteligence snižuje náročnost. Další pamětihodná scéna je honička na koni sicilskými kopci za zrádcem. Kamera se třese, kopyta duní a vytvářejí pocit naléhavosti, i když ovládání koně je trochu neohrabané.

Audiovizuální stránka je silnou stránkou hry. Unreal Engine 5 nabízí fotorealistické textury a ohromující světelné efekty. V jedné scéně, kdy Enzo cválá polem za svítání, světlo hraje na kapkách rosy a vytváří téměř hmatatelný moment. Problémy však existují: načítání textur a občasné chyby na PC narušují ponoření. Soundtrack, mísící italské motivy s temnými orchestrálními tóny, dokonale doplňuje atmosféru. Český dabing je slušný, ale originální hlasy v sicilštině s šumem vrzajících podlah a vzdáleným zvoněním zvonů vytvářejí hlubší ponoření. Některé dialogy působí kostrbatě, zejména kvůli přehnanému používání italských frází.

„Mafia: The Old Country“ je hrou kontrastů. Září hutným, filmovým příběhem a atmosférou, která vás vtáhne do krutého světa rané mafie. Postavy a vizuální krása činí Enzův příběh strhujícím. Konzervativní hratelnost, slabá umělá inteligence a omezená interaktivita světa však brání hře stát se mistrovským dílem. Pro fanoušky série a milovníky gangsterských dramat je to přesto nezbytný zážitek. Není to revoluce, ale příběh vyprávěný s duší a stylem, který připomíná, proč mafie po více než 20 letech stále fascinuje. Za 50 eur dostanete kompaktní, intenzivní dobrodružství, které vyniká na pozadí nadutých her s otevřeným světem.